Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Když druhé řadové album projektu, respektive už vlastně regulérní kapely AVATARIUM „The Girls With The Raven Mask“ vycházelo v říjnu loňského roku, vypadalo to, že jeho duchovní otec Leif Edling se už ve svém boji s únavovým syndromem dostal z nejhoršího. Krom zmiňovaného alba se totiž začalo hovořit i o plánech na oslavy třicátin jeho domovského spolku CANDLEMASS, nahrávání nového EP a nějakém tom koncertování navíc.
Žel, podle posledních zpráv to však není s Leifovou nemocí úplně nejjednodušší, a tak se ještě nejspíš nějaký ten pátek budeme muset spoléhat především na jeho studiovou tvorbu (v současnosti ji, mimochodem, doplňuje i další mistrův projekt THE DOOMSDAY KINGDOM), která ovšem naštěstí nepodléhá žádným světským slabostem a nemocem a je spolehlivá a pevná jako židovská víra.
Ale zpět k AVATARIUM. Komu se líbil bezejmenný debut téhle prohnilé metalové sebranky, bude v případě novinky nejspíš znovu navýsost spokojen. S Edlingovými riffy a čarokrásným vokálem Jennie-Ann Smith se totiž opět ocitáme v mrazivě podmanivé atmosféře pomalého metalu, jenž je protentokráte ještě více probarven melodickými motivy, dýchajícími náladou a příchutí sedmdesátých let minulého století. A celé to pak má znovu převelice podmanivý efekt, v jehož rytmu se dá velmi, ale opravdu velmi lehce ztratit.
Jako třeba když se odpíchne bezvadný motiv úvodní, titulní pecky, podkreslený mohutnými hammondkami a Jennie-Ann Smith se předvede v celé své hlasové kráse. Hotová kráska a zvíře uprostřed divokého tance v temném hrádku ztraceném kdesi v srdci lesní pustiny. Podobné obrazy vám pak naskakují i během dalších skladeb, ať už je to rybářská bárka sevřená vodním masivem uprostřed rozbouřeného oceánu („The January Sea“), romantická večeře pro dva při svíčkách v márnici („Pearls And Coffins“) anebo třeba temná, bezhvězdná noc na šibeničním vrchu („The Master Thief“).
Samozřejmě, sympaticky se nám z toho tu a tam zlehka a nenápadně vynoří také neodmyslitený motiv ála CANDLEMASS, aby se zase vzápětí schoval a nechal vyniknout zpěvaččině umu a klávesovým variacím, které především činí markantní rozdíl mezi oběma skupinami. To ale není vůbec na škodu, už jenom kvůli tomu, že tato „čistě náhodná“ podobnost je v případě Edlingova autorského rukopisu synonymem poctivého a smyslného hudebního projevu.
„The Girl With The Raven Mask“ tedy jednoznačně navazuje na kvality svého předchůdce a přináší další porci výtečných metalových chmur, které vás přes svůj jednoznačný příklon k typické melancholii především zahřejí u srdce. Více takových, mohu k tomu jen dodat, více takových, co v dnešní uspěchané (a chce se mi napsat post-) metalové době dokáží podobným způsobem zpomalit a promítnout do své produkce také duši.
Doteď jsem vůbec neměl tušení o existenci této kapely, ale šok je to ohromný.
Album, kde vše funguje až neskutečným způsobem. Výtečné, velmi pestré, kompozice, člověk se ani chvilku nenudí, skvělá instrumentální stránka, bezchybné aranže a k tomu zpěvačka, při jejímž zpěvu mně běhá mráz po zádech.
Popravdě si nevzpomínám, kdy naposledy mě nějaké album takto nadchlo.
Nejlepší album (nejen) loňského roku.
Obavy z odchodu Patricie Andrade a přerod v tuctový doom/goth se ukázaly být liché. Novinka sice neoplývá charismatem a fado feelingem 7 let starého předchůdce,svůj půvab a portugalský šarm bezpochyby má a jako taková rozhodně nabídne solidní nadstandard.
Znovuzrození Australané se po 4 letech připomínají s další deskou, jejíž popis z mé strany příliš originality nepřinese. Zkrátka je to kvalitně provedená deathmetalová fošna. Velmi slušný standard, který revoluci neudělá, ale nemusel by ani zapadnout.
Melodický black metal nebo snad gothic metal za hranicí blackového běsnění? Někde v těch končinách se kapela pohybuje. „Ruminations“ se tváří jako první album, ale nedejme se mýlit. ONEIROS jsou jen nedávno přejmenovaní DARK DOOM z britských sklepení.
Willowtip není zrovna label, který by se specializoval na melodický BM. Poslouchá se to příjemně, leč chybí tomu výrazné záchytné body. LIMINAL SHROUD se pouští do skladeb s ambiciózním hracím časem, nicméně skladatelsky to zatím plně utáhnout nedokážou.
První poslech jako ok, ale až ten druhý pookřál a naplno odhalil, že toto je v zásadě hodně veselá parta, co si jede svůj speed/thrash s osmdesátkovým nádechem a bez vyječených falzetů. Jestli mohu někde užít spojení příjemný bigbít, tak je to právě tady!
Dva lidi, deset palců, necelých 14 minut, 25 tracků. Zábavný fastcorový nálet s powerviolence chuťovým ocasem a českými texty. Otyn v Davosu tomu dal široký chlupatý sound, takže to i s jednou kytarou zní jak závodní parní válec.
Noisyho tip trefuje v mém případě přímo střed terče. Tendlecten stoner rock já hodně můžu. Ty kytarové riffy rozkročeny mezi blues a vyhulenou psychedelii mi vysloveně dělají dobře a ta nenucená uvolněná atmosféra devadesátek vše korunuje ve skvělý celek.